Zajímavosti - Titanic

Ledovec, do kterého narazil, byl na neobvyklém místě, kde se ledovce objevují jen zřídka.

Plánovalo se odložit odjezd na později, protože neměli dostatek uhlí, ale nakonec uhlí vykoupili ze všech lodí a vyjeli. Kdyby se trochu opozdili, ledovec by už tam asi nebyl.

Kdyby nezpanikařili a nechali Titanic narazit do ledovce "čelem", loď by se nepotopila, protože by to fungovalo jako nárazník. Loď by se sice porouchala, ale mohla by plout dál.

Titanic

Titanic byl luxusní parník společnosti White Star Line, který ztroskotal během své první plavby v noci ze 14. na 15. dubna roku 1912. Zahynulo asi 1500 cestujících a členů posádky. Zkáza Titanicu je jednou z nejznámějších námořních katastrof.

Na svojí první plavbu na trase Southampton — New York vyplul Titanic 10. dubna. Na palubě měl 1307 cestujících. Během plavby dostal Titanic několik varování ohledně ledových ker, které se objevovaly nezvykle daleko na jihu.
Dne 14. dubna ve 23:39 zpozoroval námořník Frederick Fleet držící hlídku ve vraním hnízdě kru před přídí lodi a informoval o ní můstek. A první důstojník Murdoch se dopustil chyby, když vydal osudový rozkaz: „Docela vpravo! Plnou silou zpět!!“

Osud si s lodí krutě zažertoval. Poblíž Titaniku se nacházela minimálně jedna loď s radiostanicí, která k němu mohla dorazit ještě před potopením – parník Californian kapitán Stanleyho Lorda. Na její palubě však byl pouze jediný radista a ten vypnul aparaturu a šel spát jen několik minut před tím, než Titanic narazil na kru. Volání o pomoc tedy zachytily pouze lodi, které neměly šanci dorazit k místu ztroskotání včas na záchranu lidí, kteří se nevejdou do záchranných člunů. Nejblíže se nacházela loď Carpathia kapitána Arthura A. Rostona. Ten si byl dobře vědom toho, co čeká cestující v ledové vodě a udělal vše proto, aby dorazil co nejdří

Yellowstone v plamenech

Je to popis filmu:

Abnormálně horké léto vytváří v Yellowstonském národním parku, ideální podmínky pro vznik mohutného lesního požáru. Situace je o to vážnější, že Yellowstone není jen nejstarším a nejslavnějším národním parkem na americké půdě, ale současně také tím nejnavštěvovanějším. A tak není divu, že ve státní svátek Dne nezávislosti sem 4. července přijíždějí tisíce turistů, aby se pokochali nádhernou přírodou. Tentokrát však pro ně má úchvatná přírodní rezervace zcela jiné představení a nádhera se během krátké doby mění v sálající peklo, kterým se žene ohnivá stěna, která spálí vše co se jí postaví do cesty. Jedinou nadějí se pro tisíce vyděšených lidí uvězněných mezi plameny, stává tým odvážných hasičů, kteří jsou povoláni k boji ze zuřícím živlem. Vede je specialista na požáry dr. Clay Harding, který celý život zasvětil studiu ohňů. Jak vznikají, jak se pohybují, dýchají a rostou a co je nejdůležitější, také jak je zkrotit a uhasit. Nyní má jedinečnou příležitost uplatnit své vědomosti v praxi, protože to, co zuří v národním parku, je zřejmě největší ohnivá katastrofa v historii Spojených států. Po několika marných pokusech o zkrocení požáru klasickými prostředky a postupy, se Clay a jeho tým rozhodnou k radikálnímu plánu, který by mohl zachránit turisty i park. Nejde jen o to, že neúspěch plánu by mohl situaci ještě zhoršit, ale také o to, že vše musí na to, aby mohl být plán úspěšný, musí ho hasiči zvládnout do určité doby. Začíná závod s časem, ve kterém se hraje o největší přírodní klenot Ameriky a tisíce ohrožených životů.

zdroj:http://tv.sms.cz/index.php?P_id_kategorie=56456&P_soubor=televize%2Fporad.php%3Fdatum%3D2007-12-09%26id%3D950028955

Yetti

Kdy a kde došlo k prvnímu střetnutí s mysteriózním tvorem, který je nejvíce svědky popisován jako 2 metry velký, robustní, chlupatý tvor obývající ledové pláně našich nejvyšších pohoří ? Na tuto otázku dnes asi těžko budeme schopni odpovědět. Faktem však zůstává, že již ze středověku se uchovaly bohaté obrazové i písemné památky o setkání s tímto tajemným tvorem. Nejvíce těchto tajuplných příběhů můžeme umístit do oblastí Himalájí či sibiřských horských masivů Ruské republiky. Jedna z nejrozšířenějších indicií vázaná na výskyt Sněžného muže jsou stopy. V současné době existuje velká databáze mapující výskyt otisků spodních končetin Yetiho. Existuje také velmi rozsáhlá fotodokumentace. Tak zjistíme, že výskyt tohoto tvora je především vázán na poměrně nepřístupné především horské masivy po celém světě. Jedná se hlavně o lokalitu Himalájí, Altaje, Pamíru, ale také i horských zalesněných masivů Severní Ameriky, Kanady nebo i Austrálie. Jak vidíme, globální rozložení je zde zcela evidentní.

TEORIE:
Jedna z nejrozšířenějších teorií nás informuje o tom, že primární domovskou oblastí Yetiho byla Čína kde je identifikován pod latinským označením Gigantopithicus. Pozůstatky tohoto obrovského lidoopa skutečně existují pouze v Číně. Tyto pozůstatky jsou v drtivé míře reprezentovány zuby a čelistními kostmi. Tak jak Čínské dynastie expandovaly Gigantopithicus byl postupně vytlačen a s největší pravděpodobností se poté přes Beringovu úžinu dostal až do Severní Ameriky, kde se velmi dobře adaptoval do dnešních dob. Otázkou samozřejmě zůstává zcela reálný výskyt tohoto tvora v Austrálii. Zde souvislosti těžko hledáme.
Jiná teorie hovoří o tom, že Yeti je pozůstatkem jedné z prvních ras člověka této planety, která vznikla křížením původních zemských entit s mimozemskými bytosti. Jedna z odnoží této teorie dokonce hovoří, že Sněžný muž je vůbec prvotní přirozená rasa pozemského typu člověka, který následným křížením s mimozemskými postupně nabyl charakteru tzv. "moderního člověka".

zdroj:http://www.matrix-2001.cz/prispevky/ruzne/yetti/yetti01.htm

Měsíčníci

Nikdy jsem o těch zvířatech neslyšela a neviděla žádnou jejich fotku. Dokud mi do ruky nepřišel časopis Oceán. A protože nevím, co na blog dát, rozhodla jsem se dát sem zase něco ¨z podmořského světa, který mě celkem přednedávnem uchvátil.

Je to nejtěžší kostnatá ryba na světě, žije v subtropickém oceánu v hloubce 30-480m. Občas vyplouvá ke hladině kde se nechává očistit rybami. Živí se planktonem, měkkýši, medůzami, korýši a menšími rybami. Dorůstá rozměrů až 4m, hmotnost až 2t. Má velmi neobvyklý tvar, připomíná velkou rybí hlavu bez ocasu, stejně vysoká i dlouhá. Ryba nemá šupiny, kůže je ale extrémě silná a pružná. Měsíčníci jsou velmi plaší a v menších hloubkách je možné je vidět na v místech které se svažují do velkých hloubek.

Doufám, že základní informace postačí, teď se ale podívejte na jejich fotky. Jsou podivní svým vzledem...






zdroj:http://www.asmat.cz

Kosatky

Kosatky dosahují délky osmi až devíti metrů a váhy od čtyř do pěti tun - to jsou dospělí samci. Nápadné jsou jejich zuby s korunkou měřící 5 - 6 cm. Kosatka se vyskytuje kdekoliv ve světových mořích a oceánech.
Mají hlasitost 125 decibelů, tedy jako hlas trubky z bezprostřední blízkosti, a jsou slyšet na vzdálenost deseti kilometrů. Trvají většinou jen dvě sekundy a jsou složeny z tisíců velmi krátkých impulzů. Příbuzné rodiny mají stejný repertoár zvuků, obsahující podle jednotlivých skupin až sedmnáct základních "hlásek". Jejich skladba není vrozená, ale předává se v jednotlivých rodinách. Jazyk příchozích se od domácích liší nejméně tak jako dva různé jazyky. V zajetí kosatky mlčí.

zdroj:http://kytovci.wz.cz/Orcinusorca.htm

Delfíni

<






Podle mě jsou to strašně krásní živočichové. Jsou strašně inteligentní!

Delfín může dosáhnout rychlosti vyšší než 40 kilometrů za hodinu. Delfíni jsou výborně maskováni. Shora jsou šedí, čímž splývají s mořským dnem, zespodu jsou bílí, a tak ladí se světlou hladinou. Pomocí dýchacích orgánů a speciálního jazyka dokážou delfíni vydávat zvuky, jako je pískání, vrzání, štěkání nebo mlaskání a těmito zvuky se mezi sebou dorozumívají. K tomuto užívají pod vodou dýchacího otvoru. Na vzduchu vydává zvuk jejich tlama. Tyto zvuky se nacházejí ve frekvenci od 0,25 kHz až do ultrazvuku o frekvenci mezi 80-220 kHz.
Je-li jeden z delfínů zraněn, požádá o pomoc a ostatní delfíni se mu snaží pomoci, například ho nadnášejí na svých hřbetech k hladině, aby se mohl nadechnout. Delfíni jsou stádová zvířata, loví ve skupinách čítajících až stovky jedinců. Přestože delfíni jsou savci, dokážou se potopit až na 15 minut a mohou pozřít kořist až 2 metry pod vodou. Samice delfínů spí nad vodou, kdežto samci pod vodou, tudíž se musí každých 15 minut vynořit, aby se mohli nadechnout. Delfíni se orientují pomocí echolokace, což je vnímání zvukových vln v oblasti ultrazvuku. Delfín vydá signál, který se šíří zvukovou vlnou. Tato vlna se při nárazu na nějaký objekt obrací zpět. Delfín dokáže tuto odraženou vlnu zachytit, a tak určit vzhled, vzdálenost a velikost objektu. Mateřský pud samic je tak silný, že je-li chyceno mládě, tak se samice snaží zůstat s ním, místo aby utekla. Největší počet zubů má pravděpodobně delfín dlouholebý, něco kolem 260 zubů. Delfíni dokážou předsunutou spodní čelistí usmrtit i žraloka. Dosavadní stav poznání naznačuje, že současný stav komunikace s těmito tvory je spíše výsledkem nedostatků technicky vyspělé lidské civilizace. Delfín pro dorozumění činí své biologické maximum. Vyšší stupeň komunikace je zřejmě jen otázkou času. Delfín je pravděpodobně biologickým modelem mnoha zařízení, která člověk v potu tváře vynalézá.

Zajímavosti
Jeden delfín skákavý neustále doprovázel pošťáckou loď; po šestnácti letech této činnosti byl prohlášen za chráněného. Roku 1966 musel jeden jachtař opustit loď poškozenou v bouři. Tohoto smolaře pak hejno delfínů dostrkalo na břeh. Existuje zaznamenaný případ, kdy se delfín pokoušel vyslovovat anglická slova. Výbuch na lodi Rio Ataro vymrštil několik námořníků do vody a ihned se objevili žraloci. Naštěstí s nimi se vynořili i delfíni, kteří pak žraloky zahnali. Delfín, latinsky zvaný Tursiops truncatus, se do češtiny překládá jako delfín skákavý. Ale doslovný překlad zní „nosaté mořské prase“.

zdroj:http://delfin.chytrak.cz/

Velryby!

Jsou božííí, krásnííí:-)





A teď pár informací:
Velryby patří mezi kytovce. Kytovci jsou savci extrémně přizpůsobeni vodnímu prostředí. Vyvinuli se z plazů před 200 milióny let, nejstarší jsou kosticovci, jejichž největší vývoj proběhl po vzniku oceánů. Kytovci mají tělo bez srsti kromě několika hmatových chlupů na hlavě. Tvar je rybí s vodorovně postavenou ocasní ploutví, jejíž vlnivé mávání umožňuje velmi rychlý pohyb. Tomu napomáhá i zvláštní stavba kůže, jež značně zmenšuje tření a vnik brzdících vodních vírů. Přední končetina je zkrácena a přetvořena v ploutev. Pohybuje se jen v ramenním kloubu a má zmnožený počet prstních článků. Zadní končetina je redukována na malé zbytky pánve v těle. Může být vytvořena hřbetní ploutev, ta však nemá kostru.

zařazení kytovců:
třída savci (Mammalia) -> podtřída živorodí (Theria) ->

-> nadřád placentálové (Eutheria) -> řád kytovci (Cetaca)


dělení:

podřád kosticovci (Mysticeti): čeleď: plejtvákovití, velrybovití

podřád ozubení (Odontoceti): čeleď: delfínovcovití, narvalovití,

delfínovití, vorvaňovití, sviňuchovití

zdroj:http://www.kytovci-vrchy.wz.cz/

Jména atlantických hurikánů

Nadpis snad odpovídá za vše:
2007
Allison
Barry
Chantal
Dean
Erin
Felix
Gabrielle
Humberto
Iris
Jerry
Karen
Lorenzo
Michelle
Noel
Olga
Pablo
Rebekah
Sebastien
Tanya
Van
Wendy

Vědci na každý rok vybírají jména, holčičí a klučičí, které střídají.

Tornáda

Tornádo je shluk větrů vířících kolem jádra, kde se vytváří částečné vzduchoprázdno. Jeho ničivá síla vzniká z propojení silných větrů s nízkým tlakem. Vítr dosahuje průměrné rychlosti kolem 320 km/h. Smršť se ve své typické nálevkovité podobě řítí provázená řevem, který lze přirovnat k průletu letky proudových stíhačů. Snadno vyvrací stromy a boří budovy.

Místo výskytu tornád
Tornáda vznikají většinou nad pevninou na rozdíl od hurikánů, které vznikají nad mořem. Mohou se objevit kdekoli na světě, ale nejčastěji se objevují v oblasti prérií západně od Mississippi v USA.

Vznik tornáda
Ideální podmínky pro vznik tornáda nastávají v okamžiku, kdy masa teplého vlhkého vzduchu, postupující z Mexického zálivu na sever, uvízne pod chladnějším a těžším vzduchem, přicházejícím z protisměru. V takové situaci vznikají bouře, které občas vyvrcholí v prudkém vířivém gejzíru teplého vzduchu.
Nejprve se pod základnou mraku objeví lalok, který se protahuje tak dlouho, dokud se nespojí se zemí sloupem větrného víru.
Smršť nasává prach a suť a tím mění barvu od bělavé až po černou.

zdroj:http://sipvz.spse.cz/www/prace/stepankova/zeme%20jako%20misto%20pro%20zivot_soubory/Tornada.htm

Počasíííí

Kdysi jsem měla z knihovny knížku o počasí a vypsala jsem si z tama takové zajímavé zajímavosti:-)
Takžeee:
V troposféře je dostatek vody k tomu, aby mohla zaplavit celou zemi do výše 1 metru.

Věšina pitné vody na celém světě je zmrzlá v ledu.

Iquique v Chile zažilo 4 roky bez jediné kapky deště.

Pokud někdy spatříte duhu z letadla, uvidíte ji jako celký kruh, nejen oblouk.

Modrá část slunečního spektra se při nárazu na molekuly vzduchu rozptýlí po celém nebi, ostatní barvy však procházejí vzduchem k zemi. Proto se obloha zdá modrá.

Sluneční vítr nesoucí proud částeček je vržen za Slunce směrem k Zemi rychlostí kolem 3 milionů km za hodinu a vytváří polární záři.

Jedna z největších zaznamenaných přírodních katastof aneb sopka Krakatoa

Slyšeli jste o ní někdy? Já ne, až před pár týdny jsem zahlédla v televizním programu, že o ní bude dokument. Bohužel jsem ho neviděla, protože u mě doma to někdo jaksik nevydrží bez Ordinace v Růžové zahradě.Takže si o ní něco přečtěte:

Malý vulkanický ostrov Krakatoa ležící mezi Sumatrou a Jávou se stal synonymem pro jednu z největších zaznamenaných přírodních katastrof v historii lidstva. V srpnu roku 1883 zde došlo k výbuchu sopky. Za necelých 48 hodin bylo smeteno s povrchu země několik set měst a vesnic a zahynulo víc než 36 000 lidí. Po těch, kteří přežili, zůstaly deníky, záznamy očitých svědectví a výpovědí.

Ty sesbíral holandský vědec Rogier Verbeek, který v oblasti pobýval. Byl tehdy jedním z mála odborníků neštěstí přítomen. Díky jeho práci, která se stala základem moderní vulkanologie, si vědci dnes mohou udělat poměrně jasnou představu o tom, co se tehdy přihodilo.
Do výšky několika desítek metrů se vznesl oblak kouře a dýmu a výbuchy byly slyšet na několik desítek kilometrů daleko. Koncem května se Krakatoa uklidnila. Většinu obyvatel první signál předznamenávající hrozící katastrofu nevyděsil. Byli přesvědčeni, že je od ostrova dělí padesát kilometrů moře a tudíž, že jim nehrozí bezprostřední nebezpečí. Většímu zneklidnění nepřispěly ani malé otřesy, které se nesly ostrovem v následujících měsících a které den ode dne sílily.

Rozžhavené magma ukrývající se v hloubi vulkánu se po celou dobu snažilo dostat na povrch. 26. srpna 1883 sopka tlaku neodolala a čtyřmi explozemi lávu vyvrhla. Po dvanácti hodinách nepřetržitých erupcí se magmatický krb pod sopkou Krakatoa skoro vyprázdnil. Bez opory se vulkán začal hroutit. Následoval poslední výbuch. Sopka i část ostrova se roztrhla a propadla.

Prakticky zmizela v moři. Výsledný výbuch byl tak silný, že byl slyšet na stovky kilometrů daleko. Šlo o nejsilnější zvuk zaznamenaný v historii lidstva. Desítky kubických kilometrů popela, pemzy a horniny se řítily do oceánu, kde vytvořily tsunami vyšší než čtyřicet metrů, která zpustošila celé pobřeží. Sopečná erupce zničila 165 pobřežních vesnic a zanechala po sobě více než 36000 tisíc obětí.

a nejhorší nakonec:
Ze samotného vulkánu nezbylo téměř nic. Více než třicet kilometrů čtverečních pevné horniny prostě zmizelo. Během 48 hodin se Krakatoa doslova rozpadla. V roce 1927 se však v Sundském průlivu v hloubce 300 metrů objevily náznaky nových podmořských erupcí. Na místě rozpadlé Krakatoy se objevila nová sopka, která dnes roste rychlostí pěti metrů za rok. Indonésané ji nazvali Anak Krakatoa – Syn Krakatoy. V jejím dosahu dnes žijí miliony lidí. A Anak Krakatoa stále je stále větší a větší.

Harry Potter a Fénixův řád

Konečně!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!Ano, historický okamžik:včera jsem konečne zhlédla HP5!!! Ikdyž s trošku hodně divným zvukem a protáhlým obrazem. Nooo, očekávala jsem od toho trochu víc, ale nebyla to zas taková hrůza. Připadalo mi to urychlené a některé věci ne podle knížky. Evannu Lynch na post Luny Lovegood(to se mi líbí víc) vybrali fakt dobře!! Strašně se na to hodí. A Fred s Georgem - super!! Ty rachejtle byly skvělé!!!

Kruhy v obilí

Jako kruhy v obilí nebo jinak také agrosymboly jsou označovány jevy, kdy se v ploše osázené obilím nebo jinou zemědělskou plodinou vytvoří pravidelné geometrické obrazce polehnutím rostlin. Toto polehnutí nebylo způsobeno podle některých lidí mechanicky, ale zatím dosud neznámým vlivem. Podle odpůrců těchto teorií se jedná o lidský či přírodní výtvor.

stručných zpráv ve starých kronikách vyplývá, že se lidé setkávali s kruhy v obilí již minimálně od 17. století. Systematický zájem a pokusy o vysvětlení příčin vzniku uvedeného jevu se datuje od 70. let 20. století, kdy v celém světě vznikly stovky organizací, které shromažďují dokumentaci o jednotlivých jevech s cílem objektivně posoudit možné příčiny jejich vzniku a především vyloučit ty jevy, kdy se prokazatelně jedná o zásah člověka.

Ze záznamů vyplývá, že pozorované jevy se postupně stávají více a více složitými. Zpočátku byly zaznamenávány především útvary ve tvaru kruhu nebo elipsy, často jako systém soustředných nebo vzájemně se dotýkajících kružnic. V poslední době se však objevují snímky velmi komplikovaných obrazců, kde jsou kombinovány kruhy se čtverci, obdélníky trojúhelníky a mezikružími.

Společným rysem všech pozorovaných agrosymbolů je fakt, že jsou tvořeny polehlými plochami zemědělských kulturních rostlin, které jsou ohnuty těsně nad zemí, nejsou zpřelámány a po jistém období jsou obvykle rostliny schopny dalšího růstu. Základní plodinou s výskytem agrosymbolů je obilí, jsou však hlášeny a dokumentovány kruhy vzniklé v kukuřici, vojtěšce, řepce nebo tabáku. Otázkou zůstává, zda do této kapitoly patří i obrazce pozorované v ledu, sněhu, na písku nebo i asfaltu.

Dnes je pokládáno za prokázané, že všechny zde uváděné jevy nemají stejnou příčinu vzniku a je pravděpodobné, že ani všechny obrazce, jejichž vznik nebyl doposud vysvětlen jako působení přirozených faktorů, nevznikly stejným mechanizmem a z jediného důvodu.Poměrně značná část zaznamenaných obrazců byla nepochybně vytvořena člověkem. V některých případech se autoři kruhu sami veřejně přihlásili, někdy byli dodatečně odhaleni policií nebo skupinami, zabývajícími se touto problematikou. Jako důvody pro toto jednání se uvádí.Společným znakem, který velmi často spolehlivě umožní identifikaci těchto lidských výtvorů je použití nějakého mechanického prostředku, který způsobí polehnutí plodin. Někdy je část nebo většina polehlých stébel rostlin zlomena nebo jinak mechanicky poškozena. Při zvláště amatérské práci je pak oblasti kruhu možno objevit čerstvé lidské stopy nebo i vystopovat cestu, kterou se tvůrci kruhu k místu své činnosti dostávali. Tvůrci se ale téměř vždy snaží dosáhnout toho, aby bylo jejich dílo označeno proutkaři jako pravé a snaží se aby zlomených stébel bylo co nejméně a aby jejich ornament byl co nejpřesvědčivější. V praxi je však obvykle již při prvotním průzkumu obrazce nutno počítat s tím, že se v okolí agrosymbolu pohybovaly desítky osob, které jej ze zvědavosti navštívili ihned po jeho objevu a nečekaly až na příjezd specializovaného týmu expertů.

V případě některých velmi jednoduchých plošných útvarů lze akceptovat i vysvětlení vzniku kruhů působením atmosférických dějů. Uvažujeme přitom o působení lokálních menších vzdušných vírů, které jsou analogy amerických tornád a v místě svého působení způsobí polehnutí vegetace ve tvaru kruhu. Výskyt těchto jevů i na našem území byl v minulosti mnohokrát dokumentován.

Podobně může například působit i pokus o přistání vrtulníku, kde pohyb vzduch vyvolaný rotorem vede ke vzniku vzdušného víru lokálního významu.

Stejně jako v předchozím bodu je možno uvažovat o možnosti, že se s námi mimozemská civilizace snaží komunikovat pomocí vzniku obrazců vegetaci. Základním nedostatkem uvedené teorie je skutečnost že se doposud nepodařilo „poselství“ mimozemšťanů rozluštit, přestože by se tito návštěvníci za dobu svého působení v okolí naší planety měli dokonale seznámit s možnostmi a prostředky běžné lidské komunikace.¨

zdroj:wikipedia

Můj literární pokus

Jednou jsme ve slouhu měli psát nějaký příběh, básničku atd.(mohli jsme si vybrat). Tady je ten můj pokus o příběh...

Fantazie
Jednoho dne jsem se procházela ulicemi našeho malého městečka a pozorovala ojedinělé chodce. Slunce už zapadalo, začalo být přítmí a ochladilo se. Zamyšleně jsem odbočila do jedné postranní uličky...
Zastavila jsem se až po chvíli, když jsem zjistila, že jsem na nějakém neznámém místě, kde jsem snad nikdy nebyla. Zaplavil mě zvláštní pocit, jakoby mě něco v ulici čekalo... Do mých zad se opřel náhlý poryv větru. Odněkud z dálky se ozvala tichounká hudba, která mě úplně uchvátila. Pomalými tóny mě k sobě přitahovala. Malými krůčky jsem se dala do chůze – za těmi krásnými zvuky. Všechny myšlenky mě opustily. V mysli mi zněla jenom ta hudba. Ulice byly prázdné, okolní domy pochmurné a okna zatemněná, se zatáhlými závěsy. V jemném vánku se skřípavě pohupovala cedule, která hlásala: Hostinec U Stříbrného jednorožce. Připadala jsem si jako v jiném světě. Jen matně jsem si uvědomovala, že už bych dávno měla být doma, že je mi zima a že na potemnělou ulici dopadá matné světlo měsíce. Hvězdy svítily neobyčejnou září na tmavém nebi. Hudba, která pomalu sílila, najednou utichla a já jsem se prudce zastavila. Pocítila jsem hrozné zklamání. Když jsem se rozhlédla kolem sebe, nic jsem nepoznávala. Chtěla jsem se otočit a vrátit se zpět, dojít domů, ale něco mě zastavilo. K mým uším dolehla zase ta hudba, o něco hlasitější. Hned jsem upustila od prvního plánu a nohy mě samy začaly nést ke zdroji melodie. Ale najednou se stalo něco nečekaného. Došla jsem k nějakému obrovskému domu, který vypadal podivně starobyle, ale dával dojem, že v něm už hodně let nikdo nebydlí. Hudba teď nabrala na síle – vycházela přímo z toho domu. Připomínalo mi to nějaký horor. Vešla jsem dovnitř, vedená tajemnou hudbou. Uvnitř mě ale něco překvapilo – dům na první pohled vypadal luxusně, žádný prach, všechno čisté. Ozvalo se temné zaburácení, při němž jsem sebou trhla. A nebyl to zrovna dobrý pocit, když se přede mnou, jako blesk z čistého nebe, objevil nějaký muž. Byl zahalený do černého pláště a nevypadal zrovna nejpřívětivěji. „Vítej...“ zašeptal, až mi přejel mráz po zádech. Najednou tu všude byli lidé, postávali kolem a upřeně hleděli na muže s neutrálním výrazem ve tváři. „Ale nepotřebujeme tě tu...“ Pocítila jsem prudké trhnutí, oslepující záře a... tvrdě jsem „přistála“ na studené dlážděné zemi v naši ulici. Překvapeně jsem se rozhlížela. Nakonec jsem odešla se zmateným pocitem domů, kde jsem to pořádně schytala
za hodně pozdní příchod.
Druhý den jsem se šla podívat na místo, kde se to stalo, ale nikde jsem tu ulici nenašla. Nebyla tam. Byl to jen výplod mé fantazie nebo pravda? Ale co tedy znamená ta modřina na pravé noze, na které jsem přistála v naší ulici?

Atlantida

Atlantida je legendární kontinent, na kterém měla sídlit vysoce vyvinutá civilizace, kterou zničila mohutná přírodní katastrofa přibližně v roce 9600 př. Kr. Přestože existence tohoto kontinentu nebyla nikdy přesvědčivě potvrzena, vedou se dodnes debaty o její existenci a možné poloze. Jediným zdrojem informací jsou Platónovy spisy, v nichž popisuje atlantskou kulturu, státní zřízení a polohu; měla ležet někde za Herkulovými sloupy (dnešní Gibraltarský průliv).

Platónovy písemné dialogy Timaios a Kritias, napsané v roce 360 př. Kr., jsou jediným zdrojem informací o Atlantidě. V těchto dialozích odkazuje Platón na vyprávění řeckého státníka Solóna, který se prý vše o Atlantidě dozvěděl při své cestě do Egypta.

Podle Platóna existoval 9000 let před dobou, kdy žil Solón (tj. 9600 př. Kr.), za Herkulovými sloupy (dnešní Gibraltarský průliv) kontinent o velikosti Asie (tj. dnešní Malé Asie) a Libye (tj. severní Afriky). Podle řecké mytologie této oblasti panuje Poseidón, bůh moří; název „Atlantida“ je odvozen od jména jeho nejstaršího syna Atlanta (pozor na záměnu s titánem Atlantem, podle něhož byl pojmenován Atlantský oceán). Poseidón měl se svou manželkou Kleitó celkem deset synů (pět dvojčat) a Atlantida se proto administrativně dělila do deseti provincií.


Popis Atlantidy
Atlantida měla být velice úrodná a hustě zalidněná země. Hlavní město měřilo na obvodu 3000 krát 2000 stadií, okolo centrálního chrámového pahorku byly vystavěny tři soustředné kruhové vodní kanály spojené s mořem, které sloužily jako přístav. Duchovním centrem Atlantidy byl Poseidonův chrám uprostřed města.

Jako stavební materiál sloužil přírodní kámen, který se zde vyskytoval v bílé, černé a červené barvě. V Atlantidě byly dva prameny, jeden s horkou a druhý se studenou vodou. Díky tomu bylo možné zřídit pro všechny vrstvy obyvatelstva početné lázně. Vzkvétal také obchod s dalšími vyspělými civilizacemi v zahraničí.


Válka se Středomořím
Platón se také zmiňuje o válce, která propukla mezi zeměmi před a za Herkulovými sloupy (tj. Atlantida bojovala proti Egyptu, pra-Athénám a ostatním státům ve Středomoří). Před začátkem této války si Atlanťané podmanili velkou část Středomoří až k Egyptu. Mnohem menším ale počestnějším pra-Athénám se podařilo Atlanťany porazit a osvobodit země až k Herkulovým sloupům. Později, po mohutném zemětřesení, se celý atlantský kontinent potopil do moře.

Většina historiků se shoduje, že Atlantida je pouze Platónova fikce. Důvodem pro to je, že v období 10000 let př. Kr. je existence takto vyspělých civilizací prakticky vyloučena, neexistují také jiné písemné prameny než Platónovy (o Atlantidě se nezmiňuje Herodotos ani žádný jiný řecký autor, i když by jim v té době musela historie Atlantidy být známa).

Platón nejspíše použil příběh Atlantidy jako demonstrace ideálního státu - soužití lidí na kontinentě líčí Platon jako demokratický společenský ideál, formou státu, kterou vždy doporučoval svým současníkům. Původně měli Atlanťané podle Platóna žít spořádaně a v souladu se zákony bohů. Později ale začali toužit po větším bohatství a moci, ztratili důvěru bohů a Zeus se nakonec rozhodl celý kontinent zničit mohutným zemětřesením.

zdroj:wikipedia

Trója

Moje nejoblíbenější postavou v tomhle filmu je Hektor(Eric Bana)!!!"Pokud někdy stálo za to svést kvůli lásce boj, nestalo se tak ve větší bitvě, než byla tato…"

Všechno začalo asi tehdy, když měl syn trójského krále Priama, Paris, rozhodnout, která ze tří mocných bohyní je nejkrásnější. Bohyně krásy Afrodita mu za výhru přislíbila nejlákavější odměnu - nejkrásnější pozemskou ženu. Kromě této živé kořisti (manželky krále Sparty, Heleny) si Paris přibral i královskou pokladnici. Válečný konflikt trvající prý dlouhých 10 let byl na světě.

Jako vůdce řecké strany, udatného Achilla, uvidíte Brada Pitta, v čele trójského vojska vystoupí princ Hektor (Eric Bana), jeho bratra Parida hraje Orlando Bloom a jejich otce se bravurně zhostil Peter O´Toole. Krásnou Helenu ztvárnila vycházející hvězda Diane Krugerová. Na řecké straně stojí král a hrdina Odysseus (Sean Bean), kterému se konflikt nakonec podaří vyřešit a lstí se dostane za hradby Tróji.

Roku 1193 před Kristem unesl Trojský princ Paris (Orlando Bloom) ženu Spartského krále Menelaose, krásnou Helenu (Diane Kruger). Králův hněv vyústil v desetiletou válku mezi nejsilnějším z řeckých měst a Trojany. Střetli se v ní největší antičtí hrdinové Sparty v čele s Achilesem (Brad Pitt) a Troji, vedení Hectorem (Eric Bana), nejstarším synem krále Priama. Její vyústění patří k největším příběhům všech dob.Legendární příběh zaznamenaný řeckým básníkem Homérem, je nám znám ze starých řeckých bájí a pověstí. Trojská válka, která byla vedena kvůli krásné Heleně je proslulá především díky zrádnému trojskému koni

zdroj:http://film.osobnosti.cz/troja.php
http://kino.tiscali.cz/filmy/f_info.asp?film_id=7894
http://www.kfilmu.net/filmy.php?sekce=informace&film=troy&PHPSESSID=a29e36e77d03497de65c3e8c6bb013ee

Alexander Veliký

Nenadchl. Tak jsem se na ten film těšila, ale po hodině a půl, kdy jsem u toho málem usla jsem odešla. Nevím, nějak mě to nezaujalo. Po Troji jsem čekala, že bude taky tak dobrý. Bylo to snad nějak blbě zpracované? Nebo co? Každopádně Troja byla stokrát lepší!!! Troja se mi fakt hodně líbila. A teď něco o filmu:

Velkolepá historická sága mapuje život i legendu jedné z nejvýraznějších postav světové historie, odvážného a neúprosného dobyvatele, Alexandra Velikého, který ve věku 32 let vytvořil největší impérium všech dob. Minulost a přítomnost se střetává v mozaice triumfů i porážek, ve kterých se promítají vzpomínky z dětství i Alexandrův vzestup k moci. Historický velkofilm ukazuje celý Alexandrův život. Od dospívání, které bylo naplněno sny o slávě a dobrodružství, až po jeho osamělou a mystickou smrt. Od bouřlivého vztahu s rodiči – mocný král a královny předurčili svého syna jako následníka trůnu za každou cenu, až po chvíle, kdy vyburcoval své společníky i vedl obrovskou armádu přes vyprahlá válečná pole v Persii i přes zasněžené vrcholky indických hor. Film je kronikou Alexandra Velikého a jeho cesty stát se žijící legendou, muže, který byl hnán myšlenkou, že moc je sílou osudu.

Bermudský trojúhelník

Bermudský trojúhelník:hodně divné místo. Kam zmizely všechny ty lodě a letadla? Nebo jenom posádka? Neřádí tam náhodou loď Bludný Holanďan?:-)Ale to by vztahovalo jen k lodím. Je to prostě ZÁHADA.
Tady máte něco o tom. Je to sice hodně dlouhé, ale myslím, že to stojí za to.

Od doby, kdy před tisíci lety první mořeplavci napjali plachty svých člunů, se rozsáhlé plochy oceánů staly zdrojem mnohých záhad. Známé jsou historky o mořských pannách nebo o Krakenovi, sedmdesátimetrové obludě, která ničila lodě a zabíjela námořníky. Novější je špatná pověst tzv. Bermudského trojúhelníku.

POLOHA BERMUDSKÉHO TROJÚHELNÍKU

Bermudský trojúhelník je pomyslná oblast jihovýchodně od Atlantického pobřeží USA. Vrcholy trojúhelníku jsou Bermudy, Maiami (Florida) a Portoriko. Záhadně tady mizí lodě, letadla a jejich posádky. Ústav zeměpisných jmen Spojených států amerických neuznává Bermudský trojúhelník jako oficiální jméno. Podle oficiálního názvu je Devilův – neboli Ďábelský.

Tato oblast má také mnoho jiných pojmenování, jako třeba – Trojúhelník smrti, trojúhelník záhad, trojúhelník strachu, přístav zmizení, přístav zmizelých lodí, ďáblovo moře, moře zmizelých lodí, moře vúdú (podle názvu čarodějnictví v Karibském moři), hřbitov Atlantiku, nebeská past. . . . Ze všech těchto názvů se nejvíce používá právě Bermudský trojúhelník.

Úplně prvním člověkem, který písemně zaznamenal podivné jevy, se kterými se setkal v oblasti Bermud, byl Kryštof Kolumbus. 15.září 1492 se plavil Sargasovým mořem, on a jeho námořníci spatřili obrovský pás, který přelétl přes nebe a zmizel v moři – tak si to alespoň Kolumbus zapsal do svého deníku. O několik dní později zjistil, že lodní kompas se chová velmi podivně. Takže to byl už Kryštof Kolumbus, kdo tady nejspíš zažil podivné věci, jako první Evropan v těchto vodách.

Když se Kolumbus plavil 11.října 1492 po dlouhých týdnech cesty stále ještě po širém moři, měli toho jeho lidé už dost. Když už pochybovali, že někdy dorazí k pevnině zahlédl krátce po setmění jeden z námořníků v dálce podivné světlo. Stoupalo od obzoru vzhůru a zase klesalo zpět. Bylo jako špatná vosková svíce, která se rozsvěcuje a zase zhasíná, jako by se houpala nahoru a dolu. Pak bylo spatřeno ještě jednou nebo dvakrát. Objevovala se i podivná světla pod hladinou.

Dodnes se nevyjasnilo, co to bylo za úkazy. Může se zdát, že plamenný pás byl pouhý meteorit. Problémy s kompasem zahrnovali pouze odchylky v ukazování skutečného a magnetického severu. Podivná záře mohla pocházet z ostrovů poblíž - z Hispaňoly. Pravdou ale je, že za pár hodin došlo k objevu Ameriky. Vše se samozřejmě odehrálo na severu karibské oblasti v dnešním Bermudském trojúhelníku. Záhadou zůstává, kdo mu tehdy svítil na cestu, která otevřela novou kapitolu v dějinách lidstva.

O 477 let později pozorovala podobný jev v oblasti Bermudského trojúhelníku i posádka kosmické lodi Apollo 12. Z jejich deníku : Vidíme záblesky živého ohně a jsou to dokonce poslední viditelná světla na naší planetě.

LOĎ MARY CELESTE

Moře čas od času pohltilo beze stopy nějakou loď i s její posádkou. Jiným záhadným případem je nález opuštěné lodě (brigantiny) Mary Celeste. Tento dvojstěžník vyplul 5. listopadu 1872 z newyorského přístavu do Janova ( přístav v Itálii). O měsíc později – 4. prosince – ho nalezla britská plachetnice ( Dei Gratia ) mezi Azorskými ostrovy a Portugalskem. Když byla Mary Celeste na dohled, působila zvláštním dojmem. Na první pohled bylo jasné, že s ní není něco v pořádku. Plachty byly potrhané a visely nakřivo, ale loď byla v dobrém stavu. Na palubě nikdo nebyl. Protože neodpovídala na signály, vyslal k ní britský kapitán člun. Jeho posádka zjistila, že Mary Celeste je prakticky nepoškozená, ale posádka je pryč. Vše nasvědčovalo tomu, že se na palubě odehráli velmi podivné věci. Všechna okna zadní nástavby byla pečlivě zakryta plachtami a zatlučena prkny. V přídi opuštěné lodi, těsně pod čarou ponoru, byla dvoumetrová díra. Jinak se zdála loď v pořádku, schopná plavby a trup lodi byl prakticky nepoškozený – s jedinou velice podivnou výjimkou. Po obou stranách přídě těsně pod čarou ponoru se táhly dvě obrovské rýhy od něčeho ostrého.

Komise, která tuto věc vyšetřovala, se snažila obvinit posádku Dei Gratia (ta, která byla vyslána pro Mary Celeste ) z pirátského přepadení. Obvinění bylo nesmyslné, protože všechny šperky, peníze, listiny, osobní majetek, lodní kufry a další cennosti na palubě tady zůstaly. Chyběli pouze sextant ( přístroj k měření úhlové vzdálenosti dvou bodů) a záchranné čluny. Náklad – soudky s alkoholem - byly naprosto v pořádku, což vylučovalo možnost přepadení piráty. Zásoby vody a jídla byli dostatečné, chyběla tedy jen posádka – 10 lidí včetně manželky a malé dcerky kapitána. V podpalubí se nacházela stopa (asi 25 cm ) vody. Vstupy do podpalubí byli odkryty, budka s kompasem roztříštěna, stropní okno v kapitánově kajutě bylo otevřeno. V kapitánově kajutě byl nalezen italský meč, na němž bylo něco, co ze začátku bylo považováno za krev, ale laboratorní rozbory to vyvrátily. Bylo jasné, že loď byla opuštěna ve spěchu. Lodní deník zůstal nedotčený. Poslední zápis byl 24. listopadu 1872 a hovořil o tom, že Mary Celeste nehrozí žádné nebezpečí. Kromě toho ale v salonu ležela břidlicová tabulka se zápisem o poloze z 25. listopadu – tedy o den později než poslední zápis v lodním deníku. Podle ní plula plachetnice ten den kolem Santa Maria v Azorském souostroví, tedy v oblasti, která bývá do Bermudského trojúhelníku rovněž zahrnována. Ještě podivnější ale bylo, že písmo nepatřilo ani kapitánovi, ani prvnímu důstojníkovi – a nikdo další z posádky už navigaci neovládal…..

Další zvláštností bylo, že se loď – už bez posádky a i když bylo neklidné moře a bouře – stále držela svého kurzu. A to více než 500 mil (= 800km), a to do chvíle, kdy byla objevena.

Byly vysloveny teorie jako vzbouření posádky, strach z náhlého výbuchu nákladu, vzplanutí moru, únos, útěk posádky po zjištění náhlého požáru, ale nenašly se stopy po ohni. Další teorie je, že v lodních zásobách byl nalezen chléb nakažený námelem. Vědělo se, že právě námel vyskytující se v chlebu už dříve způsobil náhlé šílenství a dokonce smrt, které předcházelo nelogické chování. Konzumace nakaženého chleba s následnou otravou s projevy šílenství mohla způsobit, že celá posádka náhle naskákala do moře. Toto vysvětlení lze možná vztáhnout i na jiné případy lodi, ale to jsou pouze domněnky.

Z oblasti Bermudského trojúhelníku jsou často hlášena pozorování neidentifikovatelných létajících objektů, a to badatelům přineslo myšlenku, že právě UFO by mohlo být zodpovědné za mizení lodí i letadel. Zmizení se uvádí tak, že lidé byli buď uneseni, aby cizí bytosti zkoumali stupeň našeho technického vývoje, anebo že byli zničeni při střetu s UFO.

Toto vysvětlení se dělí na dva směry. Jeden z nich je, že mimozemšťané přilétají z vesmíru a druhý, že si pod mořskou hladinou zřídily kolonie a odtamtud vysílají průzkumné výpravy.

zdroj:http://referaty-seminarky.cz/bermudsky-trojuhelnik-1/

Žraloci útočí!!!

Nedávno jsemse začetla do jedné poutavé knížky - Ďáblovy zuby. Susan Caseyová zhlédne film o žralocích na Farallonských ostrovech a jejich krajina, moře hemžící se nejobávanějšími žraloky a nepříznivé počasí ji natolik zaujme, že se pokusí získat na ostrov, který je přírodní rezervací, přístup. Nakonec se tam dostane, aby mohla napsat článek do časopisu. Ostrovy ji fascinují. Leží blízko San Franciska, ale žraloky se to tam hemží. Je jich tam tolik jako nikde jinde na světě. Setká se Peterem, Scotem, Nat a Brownem(?), kteří na ostrovech provádějí výzkum. Klidně si připlují s malou loďkou přímo k útočícímu žralokovi, ale on jim neublíží. Zjišťují, že každý rok připlouvají ti samí žraloci...
Ještě jsem ji sice nedočetla, ale vypadá hodně zajímavě. Doporučuju! A teď něco o těch žralocích:


Žralok bílý (Carcharodon carcharias) je velký žralok čeledi Lamnidae vyskytující se v pobřežních vodách. Je považován za člověku nejnebezpečnějšího žraloka a jako takový byl dlouhodobě systematicky huben námořníky a rybáři. Jeho pronásledování ještě zesílilo po uvedení úspěšného filmu Čelisti, takže se v současné době čelí bezprostřední hrozbě vyhubení. Ve skutečnosti tito žraloci člověka systematicky neloví.

Žralok bílý stejně jako další žraloci dýchá žábrami, které se ale při přijímání vody neotevírají a nepulzují jako u ryb. Žralok proto musí pořád zůstávat v pohybu, aby do žaber přicházela čerstvá voda a on se nezadusil, což se stává, pokud se zamotá do rybářských sítí.

podstatě skoro každý živočich žijící v oceáně je jeho potenciální kořistí – čím větší, tím lepší. Tuňáci, marlíni (ryby příbuzné makrelám) a mečouni patří k jeho nejmilejším pochoutkám, zatímco lachtany, tuleně a delfíny uvítá spíše jako svačinku.

V současnosti neexistují žádné studie o tom, kolik potravy spotřebuje žralok lidožravý za den. Je ale známé, že její množství závisí na teplotě vody a na tom, kolik vhodné kořisti má zrovna žralok na dosah. Pro lovícího žraloka je životně důležitý mimořádně jemný čich, nejcitlivější z jeho smyslů. Čichem dovede vystopovat potravu na velkou dálku. Tisíce drobných jamek, kterými je poseta špice jeho čenichu, představují důležitý smyslový orgán. Svým mimořádně výkonným čichem dovede žralok vystopovat i nepatrné množství krve (1 kapka v 4,6 milionech l vody).

Mimo to je také žralok lidožravý schopen se orientovat pomocí ultrazvuku. Zdá se, že žralok lidožravý loví kořist, na kterou právě natrefí bez ohledu na to, jestli před malou chvílí sežral již jednu takovou porci. Na druhou stranu je mu zcela lhostejné, že občas musí dlouhou dobu vydržet bez potravy.

Žralok bílý lidi systematicky neloví, obvykle je napadá v situaci, kdy mu připomínají nemocného nebo zraněného tuleně (což je ovšem každý člověk plácající se na hladině). Přitahuje ho pach krve, takže zraněného člověka napadne bez váhání. Také je třeba vzít do úvah, že vyhladovělý žralok také nebude moc vybíravý. První útok žraloka nebývá zpravidla smrtelný, ovšem vede často k velkým krvácivým zraněním, která ho povzbudí k dalšímu útoku.