Můj literární pokus

Jednou jsme ve slouhu měli psát nějaký příběh, básničku atd.(mohli jsme si vybrat). Tady je ten můj pokus o příběh...

Fantazie
Jednoho dne jsem se procházela ulicemi našeho malého městečka a pozorovala ojedinělé chodce. Slunce už zapadalo, začalo být přítmí a ochladilo se. Zamyšleně jsem odbočila do jedné postranní uličky...
Zastavila jsem se až po chvíli, když jsem zjistila, že jsem na nějakém neznámém místě, kde jsem snad nikdy nebyla. Zaplavil mě zvláštní pocit, jakoby mě něco v ulici čekalo... Do mých zad se opřel náhlý poryv větru. Odněkud z dálky se ozvala tichounká hudba, která mě úplně uchvátila. Pomalými tóny mě k sobě přitahovala. Malými krůčky jsem se dala do chůze – za těmi krásnými zvuky. Všechny myšlenky mě opustily. V mysli mi zněla jenom ta hudba. Ulice byly prázdné, okolní domy pochmurné a okna zatemněná, se zatáhlými závěsy. V jemném vánku se skřípavě pohupovala cedule, která hlásala: Hostinec U Stříbrného jednorožce. Připadala jsem si jako v jiném světě. Jen matně jsem si uvědomovala, že už bych dávno měla být doma, že je mi zima a že na potemnělou ulici dopadá matné světlo měsíce. Hvězdy svítily neobyčejnou září na tmavém nebi. Hudba, která pomalu sílila, najednou utichla a já jsem se prudce zastavila. Pocítila jsem hrozné zklamání. Když jsem se rozhlédla kolem sebe, nic jsem nepoznávala. Chtěla jsem se otočit a vrátit se zpět, dojít domů, ale něco mě zastavilo. K mým uším dolehla zase ta hudba, o něco hlasitější. Hned jsem upustila od prvního plánu a nohy mě samy začaly nést ke zdroji melodie. Ale najednou se stalo něco nečekaného. Došla jsem k nějakému obrovskému domu, který vypadal podivně starobyle, ale dával dojem, že v něm už hodně let nikdo nebydlí. Hudba teď nabrala na síle – vycházela přímo z toho domu. Připomínalo mi to nějaký horor. Vešla jsem dovnitř, vedená tajemnou hudbou. Uvnitř mě ale něco překvapilo – dům na první pohled vypadal luxusně, žádný prach, všechno čisté. Ozvalo se temné zaburácení, při němž jsem sebou trhla. A nebyl to zrovna dobrý pocit, když se přede mnou, jako blesk z čistého nebe, objevil nějaký muž. Byl zahalený do černého pláště a nevypadal zrovna nejpřívětivěji. „Vítej...“ zašeptal, až mi přejel mráz po zádech. Najednou tu všude byli lidé, postávali kolem a upřeně hleděli na muže s neutrálním výrazem ve tváři. „Ale nepotřebujeme tě tu...“ Pocítila jsem prudké trhnutí, oslepující záře a... tvrdě jsem „přistála“ na studené dlážděné zemi v naši ulici. Překvapeně jsem se rozhlížela. Nakonec jsem odešla se zmateným pocitem domů, kde jsem to pořádně schytala
za hodně pozdní příchod.
Druhý den jsem se šla podívat na místo, kde se to stalo, ale nikde jsem tu ulici nenašla. Nebyla tam. Byl to jen výplod mé fantazie nebo pravda? Ale co tedy znamená ta modřina na pravé noze, na které jsem přistála v naší ulici?